Historie poutního místa

Na počátku 14. století byla v Žarošicích zřízena samostatná farnost. Náboženský život se ovšem už dávno předtím soustředil kolem poutního místa ve vinicích na dnešní Silničné. Duchovní správu vedli cisteciáčtí kněží, a to až do zrušení starobrněnského kláštera. V době rozkvětu poutí bydleli u starého kostela farář a dva kaplani. Těm při poutních návalech vypomáhalo i deset dalších kněží z různých řádů i kněží diecézních. Na poutě každoročně přicházelo až šedesát tisíc poutníků. Ti si postupně vytvořili zvláštní poutní ceremoniel s krásnými modlitbami a hodnotnými barokními písněmi. Z tohoto dávného ceremonielu se do dnešních dnů mnohé dochovalo.

Neustávající přestavby poutní areál postupně rozšiřovaly až do podoby, kterou dnes známe třeba na Sv. Hoře u Příbrami. Orientovaný kostel s věží byl obklopen nádvořím s klenutými ambity. V rozích stály kaple. Další kaple byla u brány pro poutníky. Na jižní straně byla rozsáhlá jednopatrová budova pro kněze. Plány k přestavbě vypracoval věhlasný brněnský stavitel Mořic Grimm.

Smrtící ránu tomuto místu zasadily Josefinské reformy. Poutě však neumlčely. Láska obyvatel i poutníků, tradice a síla zvyku jim nedala zahynout. Když v sobotu 11. září 1785 se před uzavřeným místem shromáždil opět dav prostých poutníků, vnikl do chátrajícího a vykradeného kostela a předmět svojí úcty – milostnou sochu Staré Matky Boží – v průvodu přenesl do kostela sv. Anny, aby tam mohl být přítomen bohoslužbám.

Poutní areál ve vinicích pak postupně chátral, až byl prodán obci. Po požáru Žarošic v roce 1797, kdy vyhořela velká část obce, včetně kostela sv. Anny a fary, bylo fragmentů ze zrušené rezidence použito jako materiálu k výstavbě nového kostela a obnově vesnice. Kostel pak byl znovu vysvěcen v roce 1801. Tak z velké části byla přenesena do obce nejen uctívaná socha a poutní tradice, ale i mnohé ze zaniklého poutního místa, po němž byste dnes s obtížemi hledali památku.

Současný kostel nevyniká žádným zvláštním slohem, ale je o mnoho prostornější, s oratořemi a upraveným poutním prostranstvím. Zde se i nadále uchovává milostná socha i poutní tradice. Socha Panny Marie je přes šest a půl století stará, téměř v životní velikosti, skvělá práce neznámého umělce a kromě úcty věřících také prvořadá kulturní památka.

Jak vzniklo a proč i přes častou nepřízeň doby stále přetrvává toto poutní místo? Žádná mimořádná zjevení, žádná mimořádná událost, žádné na odiv postavené zázraky, ale utrpení, bolest, bída a pronásledování prostého lidu dalo počátek tomuto poutnímu místu. V dobách nájezdů, pronásledování, pustošení a válek měl obyčejný venkovský člověk proti hordám nepřátel jedinou ochranu - útěk! Hospodář vzal s sebou to nejcennější co měl: děti, manželku, staré rodiče, blízké a utíkal do hustých lesů, kde se mohli skrýt a kam se nepřátelé většinou neodvažovali. Ti pokradli, pobili a zničili co mohli a odtáhli zase pryč. Pak se rodiny shledávaly a setkávaly na smluvených místech. Jedním z nich byl právě kostel u Staré Matky Boží ve vinicích. Zde se radostně vítali živí, zde oplakávali a pochovávali své mrtvé. Zde „zanechávali“ svá srdce, jak o tom vypráví dochované písně.

Úcta předávaná z rodičů na děti, z prarodičů na vnuky, pohled do tváře milostné sochy, ke které vzhlíželi naši předkové a kam i po nás budou hledět naši potomci, je duchovním spojením generací z dávné minulosti do nedohledné budoucnosti.